200 let společnosti

Dne 9. prosince 1828 založil olomoucký arcibiskup Rudolf Jan Habsburský v malé obci Vítkovice podnik na zpracování a výrobu železa, nesoucí název Rudolfova huť. Po arcibiskupově smrti přešla v letech 1835–1843 správa železáren do rukou skupiny vídeňských bankéřů zvané Vítkovické těžířstvo. Komplex měl z počátku vyrábět zejména kolejnice pro nově budovanou dráhu z Vídně do Haliče (pozdější Severní dráha Ferdinandova), ale postupem času se jeho výrobní portfolio významně rozšířilo.

V roce 1843 se jediným majitelem podniku stal čelný představitel Vítkovického těžířstva, Salomon Mayer Rothschild, který v následujících letech inicioval značný rozvoj železáren a rozšíření výrobního programu nejen o nová oddělení, jako byly strojírna, mostárna a kotlárna, ale také celou novou huť nazvanou po majitelově synovi Anselmova huť.

Již v polovině 19. století podnik inicioval významový růst obce Vítkovice, jak investicemi do obecního rozpočtu, tak výstavbou institucí a zařízení sloužících jak železárnám, tak obyvatelům obce. Do roku 1853 bylo z iniciativy železáren ve Vítkovicích postaveno více než čtyřicet hutních a dalších průmyslových provozů, kanceláří, obytných domů a dalších staveb, také cechovna, škola, budova ředitelství, nový a starý špitál, jídelna, obchod apod. Za účelem reprezentace a jako trvalé sídlo generálních ředitelů byla v roce 1847 postavena dvojpodlažní budovu zámku v empírovém stylu.

V roce 1873 se spoluvlastníky železáren stali členové bankéřské skupiny Gutmannů a společnost se transformovala na Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Právě na jejich popud se v roce 1876 stal generálním ředitelem podniku jeden z nejvýznamnějších manažerů své doby Paul Kupelwieser. Ten provedl komplexní modernizaci stávajících a výstavbu nových provozů (mj. měďárny, válcovny trub a továrny na litou ocel), které postupně rozšiřovaly podnikové portfolio o všechny myslitelné obory hutní a strojírenské výroby. V té době se již jednalo etablovaného producenta surového železa a litiny, válcovaných výrobků, ocelových konstrukcí, kotlárenských výrobků, výrobků pro železniční dopravu, doly, hutě a řady dalších strojů a zařízení.

V souvislosti s prudkým rozvojem železáren se transformovala také původní venkovská osada Vítkovice. Stalo se tak i díky generálnímu řediteli a jednomu z nejlepších manažerů své doby P. Kupelwieserovi a jím nastartovanému programu tzv. Nových Vítkovic, který si vzal za cíl pod taktovkou železáren vybudovat zcela nové a moderní město. Docházelo ke kultivaci okolní krajiny, vysoušení bažin, zavedení kanalizace, vodovodu a veřejného osvětlení. Za účasti a z iniciativy železáren byla postavena řada objektů občanské vybavenosti, jako kostel sv. Pavla, jesle, mateřské a obecní školy, sirotčinec, starobinec, rekreační střediska, závodní jídelny, hotel či tržnice. Probíhala rozsáhlá výstavba obytných zařízení a zaměstnaneckých kolonií. Významně byla modernizována a rozšiřována rovněž nová závodní nemocnice. Projekt byl úspěšný a v roce 1908 byly Vítkovice, zásluhou železáren povýšeny na město.

Po vzniku Československa se Vítkovice staly významným inovátorem na poli technického rozvoje a např. v roce 1926 postavily první elektrickou čistící stanici kychtového plynu na světě. Intenzivně se zapojily do rozvoje plynofikace automobilového průmyslu pomocí vlastních lehkých ocelových lahví a výstavbou plynových stanic po celé republice. Zákazníkům dodávaly řadu pozoruhodných staveb a výrobků originálních konstrukčních řešení, např. kombinovaný poschoďový most přes řeku Dněpr v Záporoží (1930–1932), kulový plynojem v Praze-Libni (1932), otočný most v Lotyšsku (1934) atd.

Příznivý rozvoj ukončila nacistická okupace v letech 1939–1945, která výrobní program podřídila válečné výrobě. Okupanti podnik značně zdevastovali, opotřebením strojního zařízení a odčerpáváním finančních prostředků.

V první polovině 20. století podnik realizoval rovněž několik stavebních zakázek na území města Ostravy.

Unikátní byl projekt stavby Národního divadla Moravskoslezského v Moravské Ostravě, otevřeného v roce 1907, které z konstrukčního hlediska v porovnání s ostatními divadly v zemi bylo progresivní stavbou, jíž patří prvenství v použití železných a železobetonových nosníků a horizontálních překladů a to z důvodu výrazného poddolování města. Totéž platí pro užití železných profilů střešní konstrukce nad hledištěm a jevištěm. Stejně tak základ budovy tvořila 1,5 m silná železobetonová deska.

Známou stavbou je rovněž Most Miloše Sýkory z roku 1913. Jedná se o ocelový nýtovaný obloukový most o celkové délce 92 metrů a šířce 16 metrů, přičemž ocelový příhradový oblouk má rozpětí 60 metrů a vzepětí 7 metrů.

Nejvyšší radniční věží v České republice s výškou 87 m je věž Nové radnice v Ostravě, která se svou hmotností 155 tun dodnes připomíná význam vítkovických železáren pro rozvoj města Ostravy.

Z pohledu doby byl jedinečnou stavbou Kostel sv. Josefa - Don Bosco, pro který společnost zhotovovala a montovala v letech 1935-1937 komplexní ocelový skelet o váze 105 tun. Jednalo se o vůbec první církevní stavbu s ocelovou kostrou v celém Československu. Loď má šířku 12, délku 37 a výšku 13 metrů, věž s na ní umístěným křížem dosahuje výšky 34 metrů. Na svou dobu moderní kostel disponoval elektrickým osvětlením a ústředním topením.

V roce 1936 převzaly železárny do správy sportovní klub SSK Vítkovice a rozhodly se pro něj vybudovat sportovní stadión (dnes Městský stadión Ostrava). Výsledkem, v únoru 1938 započatých prací, byla výstavba druhého největšího a zároveň nejmodernějšího stadiónu v Československu, který byl první v republice s elektricky vyhřívaným trávníkem. Nový sportovní areál se stal nejen sídlem fotbalového týmu, ale po celou dobu své existence hostil řadu domácích i mezinárodních akcí, mj. plochodrážních závodů, lehkoatletických akcí (mezi nimi Zlatá tretra).

Po roce 1945 se začalo s rekonstrukcí a modernizací všech provozů, přičemž rozsáhlá investiční výstavba pokračovala i v následujícím desetiletí. Podniku se dařilo prosazovat na světových trzích a realizovat řadu zakázek například do Egypta a Iráku, kam bylo dodáno několik desítek železničních a silničních mostů, do Číny byly dodána kotlová tělesa a do Brazílie skládkové stroje. Došlo k zavedení mnoha nových výrobních programů, jako např. v 60. letech zemědělský program a produkce ekologických zařízení. Jako dodávka století byla označována válcovna 3,6 t kvarto ve Ždanově pro závod Azovstal (1973).

Společnost realizovala výrobu konstrukcí mnoha staveb v Československu, jako byl například obloukový Žďákovský most o rozpětí 330 m a vzepětí 42,5 m, Ivančický viadukt o celkové délce 385,2 m nebo poschoďový dálničně-železniční most v Bratislavě o celkové délce 460,8 m. Kromě mostů to byla také řada průmyslových staveb a staveb občanské vybavenosti jako Palác kultury v Praze, dostavba Národního divadla v Praze, odbavovací hala Hlavního nádraží v Praze, budova Čs. rozhlasu v Bratislavě a celá řadu dalších staveb.

Vítkovický podnik se významně podílel na bytové, kulturní a sociální výstavbě nejen ve Vítkovicích, ale také v širokém okolí. Kromě již výše zmíněných nemocnic, škola a jiných sociálních a školských zařízení, pro své zaměstnance zajišťoval výstavbu obydlí již od svého vzniku, jejímž výsledkem byla síť řady zaměstnaneckých kolonií a kasáren, které významně proměnily tvář obce. V meziválečném období a po druhé světové válce se pozornost podniku přesunula také do okolních obcí, a tak vznikly skutečná „rodinná stříbra“, unikátní Jubilejní kolonie v Hrabůvce a Šídlovec v Hrabové.

Ve druhé polovině 20. století společnost iniciovala výstavbu bytů, zejména prostřednictvím bytového družstva Vítkovice, které bylo největší v republice. V samotné Ostravě spravoval podnik rozsáhlé sídlištní celky panelových domů především v Hrabůvce, k bytovému fondu však náležely rovněž objekty v Hulvákách, Zábřehu, Porubě a Mariánských Horách. Pro potřeby přechodných pracovníků a svobodných zaměstnanců zřídil podnik moderní vícepodlažní domy hotelového typu (Metalurg v Zábřehu, Vítek v Hrabůvce ad.).

Podnik se dále podílel, kromě zdravotnických a stravovacích zařízení na výstavbě staveb určených pro kulturu, sport a odpočinek. Za všechny můžeme zmínit Víceúčelovou sportovní halu, Dům kultury, hotel Atom nebo rekreační střediska v Kunčicích pod Ondřejníkem, Komorní Lhotce, Bíle a celé řady dalších. Počátkem 60. let realizoval výstavbu nové, moderní budovy pro vlastní střední školu, která pod společností Vítkovice funguje i dnes.

V lednu 1992 byly Vítkovické železárny transformovány na akciovou společnost Vítkovice (nadále ve vlastnictví státu) přičemž došlo k celkové restrukturalizaci podniku. Řada výrobních činností byla ukončena nebo vyčleněna. V roce 1996 vláda České republiky rozhodla o ukončení výroby surového železa ve Vítkovicích a dne 27. září roku 1998 zde proběhl poslední odpich. Vítkovické vysoké pece tak po 162 letech nepřetržitého provozu definitivně vychladly. Navzdory novým hospodářským podmínkám se podniku podařilo prosadit na tuzemském i světovém trhu a realizovat řadu velmi pozoruhodných kontraktů. Z významnějších zakázek můžeme zmínit potrubní odbočnici v Pakistánu, krytý most přes Prokopské údolí pro trasu pražského metra, ropné nádrže v Nelahozevsi, Mariánský most v Ústí nad Labem, kulový zásobník čpavku pro Spolanu Neratovice, zastřešení olympijského stadionu v Berlíně ad.

V roce 2003 se vláda České republiky rozhodla společnost Vítkovice privatizovat a celý průmyslový komplex tak přešel pod nového vlastníka. Ten skupinu stabilizoval a výrazně jí transformoval. Podobně jako dříve v dobách P. Kupelwiesera společnost prováděla rozsáhlou developerskou činnost, jejímž nejvýraznějším projevem je unikátní projekt rekonverze prostoru po zrušené prvovýrobě – Dolní oblast Vítkovice.

Po další rozsáhlé restrukturalizaci se nyní společnost zaměřuje na správu majetkových podílů, reality development a s tím související dodavatelské, energetické, IT a další služby. Klíčové projekty Vítkovic se soustředí na zmíněné rekonverze průmyslových areálů.

Po té co byla v roce 1998 ve Vítkovicích ukončena výroba surového železa, byl další osud artefaktů provozu na výrobu surového železa nejasný. Důležitým se stal rok 2000 a rok 2002, kdy byla část technicko-urbanistického celku Vítkovice a Hlubina vyhlášena za kulturní památku, resp. za národní kulturní památku. Přelomovým byl však až rok 2003, kdy se majitelem společnosti stan nový vlastník, který rozhodl tento průmyslový skvost zachránit a zachovat jej tak pro příští generace. Pod taktovkou společnosti Vítkovice, v jejímž čele stál Ing. Jan Světlík a za významného přispění architekta Josefa Pleskota se začala realizovat vize proměny původně chátrajícího průmyslového areálu na unikátní vzdělávací, společenské a kulturní centrum s důrazem na zachování unikátních prvků industriální architektury.